Na východě Svobodného státu Sasko se nachází biosférická rezervace UNESCO „Horní lužické vřesoviště a rybníková krajina“, která zahrnuje největší souvislou rybníčnou oblast v Německu. Zasazená do historicky vyvinuté kulturní krajiny s pozoruhodně bohatými přírodními zdroji, hraje zásadní roli v ochraně přírody a druhů. Staletí trvající tradice rybníkářství zanechala po sobě množství rybníků, které se dodnes využívají především k chovu kaprů. 

Muskauský vrásněný pás se táhne jako podkova přes pohraniční oblast Braniborska, Saska a Polska. Většina z něj leží v Německu (Braniborsko a Sasko), část v polském Lubušském vojvodství.

Je to impozantní terminální moréna z doby ledové, jeden z nejdůležitějších příkladů rozsáhlé ledovcové tektonické deformace. Název „Muskauský vrásový oblouk“ zavedli v roce 1928 geologové z Pruské geologické služby.

Park Muskau je od roku 2004 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO, a to především díky Hermannu princi von Pücklerovi (1785-1871). Vytvořil toto mistrovské dílo podél řeky Nisy, které je považováno za klasickou krajinářskou zahradu. Jako zakladatel moderního krajinářského designu ovlivnil nejen Evropu, ale i Ameriku. Jeho principy zůstávají relevantní dodnes, jak dokazuje jeho renomovaná učebnice „Hints on Landscape Gardening“ z roku 1834. Toto uznání přeshraniční správy parku ctí zachování Pücklerova kulturního odkazu. 

Lužické Srbové nejen pěstují svůj jazyk, ale také svou jedinečnou lidovou kulturu, zejména prostřednictvím živých zvyků po celý rok, které jsou důležitými rysy jejich identity.

Lužičtí Srbové jsou etnickou menšinou ve východním Německu, jejíž oblast osídlení se táhne od jižního Braniborska po východní Sasko. K Lužičkům se hlásí přibližně 60 000 lidí, kteří mluví dvěma lužickosrbskými jazyky a jsou převážně protestanti nebo katolíci.